středa 3. června 2015

8. Divadelní festival Ludmily Cápkové

Divadelní festival Ludmily Cápkové je místo, kde se potkávali nejen herci, ale také lidé, kteří mají rádi divadlo. Letošní festival byl již osmý v pořadí. Ve dnech 28. – 31. května se divákům představilo osm soutěžních představení. 

Letošní festival se nesl v duchu 60. let 20. století, kdy světu vládly květinové děti, hippies, láska a mír. Atmosféra byla uvolněná, lidé se bavili, smáli se a užívali si krásných divadelních dnů. Ale nebyla to jen legrace, ale i těžká práce. Po skončení každého představení se porota sešla v tzv. kruhu, kde diskutovala s představiteli hry o tom, proč si hru vybrali, co se povedlo, co lidi zaujalo, co mohlo být lepší.

Maskotem festivalu byli Bratři v gatích, kteří sklidili velký ohlas, a každé jejich vystoupení bylo originální. Zaslouženě tak získali cenu klubu mladých diváků. Cenu divácké poroty získalo sociální drama Kód nula. Novinářská porota udělila cenu Janě Žáčkové za text k autorské hře Bábelův Bábel. Za nejlepší ženský herecký výkon byla oceněna Tereza Fialová, cenu za nejlepší mužský herecký výkon získal Vladimír A. Mátl. Oba si zahráli v inscenaci Dva. Hlavní cenu vyhrála hra Kód nula divadelního spolku KDO ve Hvozdné.

„Lásku a mír všem!“ J

Osm divadelních představení
Počet osm není náhodný. Když je festival již osmý, bude osm představení. Soutěžního festivalu se zúčastnily ochotnické divadelní spolky ze všech koutů republiky - Ostrava, Hodonín či Poděbrady. Všech osm představení bylo různého žánru. Hrála se zde klasika, drama i komedie. 

Některé byly moc povedené, některé byly složité na pochopení. Přesto všechny hry herci zahráli s nadšením a s cílem pobavit nejen diváky, ale zaujmout i porotu.

A kdo se na festivalu představil? Jmenovitě to byli Zmatkaři Dobronín, Semtamfór Slavičín, 1. Jarkovská divadelní společnost, KDO ve Hvozdné, DS Svatopluk Hodonín, Divadlo SoLiTEAter, DS Jiří Poděbrady, DS Břetislav.

Jim Cartwright - Dva (Zmatkaři Dobronín)
foto: DS Kroměříž
Hru napsal Jim Cartwright, anglický dramatik, jehož hry byly přeloženy do 35 jazyků. Jeho první hra Road získala řadu ocenění. A právě hru Dva v Dobroníně herci nastudovali pod vedením zkušeného režiséra Ladislava Valeše (Rádobydivadlo Klapý), premiéra se konala 11. 1. 2014. 

Ocitáme se v severní Anglii v jednom baru, ve kterém se střídá řada hostů. Bar vedou manželé, pro které je hospoda celý jejich život, všechno se točí kolem jejího provozu a hostů, soukromý život pro ně neexistuje. Neustále se hádají, nenávidí se, nemůžou se vystát. Do baru chodí stálí hosté, např. stará paní, která má doma muže povaleče, který je nemocný nebo starý pán, který svou ženu miluje, i přesto, že je už dlouho mrtvá, žena, kterou bije manžel, nebo pár, kdy on je nevěrník a jeho přítelkyně puťka. 

Dalo by se říci, že zde hraje mnoho herců, ale není to tak. Jsou jen dva a jmenují se  Tereza Fialová a Vladimír A. Mátl. Jejich herecké výkony mě přesvědčily o tom, že jedna osoba může zahrát rozdílné postavy tak, že jim uvěříte téměř každé slovo.

Konec hry mě překvapil. Rozhodně bych takový nečekala, měla jsem vymyšleno několik variant, jak by vše mohlo skončit, ale na tuhle variantu jsem opravdu nepřišla. Bylo to smutné, tragické, přesto však hra patřila k těm festivalově lepším.

Jana Žáčková - Bábelův Bábel (Semtamfór Slavičín)
foto: DS Kroměříž
Autorská hra Jany Žáčkové nás zavádí do roku 1940. Příběh se odehrává v Sovětském svazu, kdy je zatčen spisovatel a novinář Isaak Babel. Čeká na smrt ve své cele a ve svých vzpomínkách se vrací k své ženě Antonině, ke svému mládí. Inscenace ukazuje systém tehdejší doby, ale v podstatě je jedno, jaký je to systém, protože systém nás ovládá za jakéhokoliv režimu. Příběh vypráví divačka z hlediště, na počátku je systémem nezkažená, naivní, plná ideálů, ale čím víc se blíží závěr, tím víc je systémem pohlcovaná, až se stala jeho součástí.

Isaac Babel je dodnes pro celý svět tak trochu hádankou. V této hře jsou citovány úryvky z Deníku 1920, který mohl vyjít až v roce 1989. Po celou dobu hry jsou diváci masírováni hesly jako "Vůdce je Bůh a Bůh je vůdce", a neustále zdůrazňované "A byla celá země jednotná v řeči i v činech". Mimochodem, tohle najdete i v Bibli, knize Genesis 1:11.

Přiznám se, že jsem hře moc nerozuměla, ztrácela jsem se hlavně v systému. Ale dost často mě mrazilo z toho, jak systém dokázal člověka zmanipulovat k obrazu svému. A za mě palec nahoru za to, že představitelé hry byli mladí lidé.

Jevan Brandon Thomas - Charleyova teta (1. Jarkovská divadelní společnost)
foto: DS Kroměříž
J. B. Thomas byl britský dramatik, herec a divadelní manažer. Jeho nejznámější hra se jmenuje Charleyova teta. 1. Jarkovská divadelní společnost tuto hru nastudovala se zkušenými herci.

Ocitáme se v univerzitním městečku v Oxfordu. Studenti Charley a Jack jsou zamilováni natolik, že chtějí své dívky požádat o ruku, než je jejich strýček odveze do Skotska. Máme tu však viktoriánskou dobu, kdy by se slušné a svobodné slečny neměly objevovat samotné ve společnosti mužů. Studenti využijí toho, že Charley má bohatou tetu Lucii, která přijede až z daleké Brazílie, a slečny Kitty a Amy pozvou na oběd. Jenže teta nepřijíždí. Zoufalí studenti přemluví svého kamaráda Babberleyho, aby se za tetu vydával. Vzniká tak řada vtipných a nezáviděníhodných situací, které vyvrcholí příjezdem pravé tety.

"Žádná žena není nikdy stará na komplimenty," řekl Jackův otec, když žádal falešnou tetu o ruku. Musím s tím jenom souhlasit. Hra byla vtipná, milá, diváci se bavili.

Alena Herman - Kód Nula (KDO ve Hvozdné)
foto: DS Kroměříž
Autorská hra Aleny Herman byla nejlepší z celého festivalu. Jedná se o sociální drama, které se odehrává v určitém fiktivním prostředí Londýna. Podstatou příběhu jsou partnerské vztahy a mateřská láska. Tak zní anotace k divadelní inscenaci. Autorka kromě toho, že hru sama režírovala, si zde i zahrála hlavní roli.

O tomto představení jsem slyšela jenom samou chválu a mě mrzí, že jsem ho neviděla.






Peter Quilter - Opona nahoru! (DS Svatopluk Hodonín)
foto: DS Kroměříž
Sobotní ranní představení byla komedie britského dramatika Petera Quiltera. Jeho hry se překládají do 23 jazyků a hrají se po celém světě.

Bill zemřel a divadlo, které vlastnil, přenechal pěti ženám - své dceři, bývalé ženě, současné ženě, své matce a své sekretářce. Divadlo je v hrozném stavu, propadlé hlediště, všude samá špína, prach a i peněz moc není. Dámy se rozhodly, že divadlo zachrání, sice kurzy aerobiku jsou velice dobrý finanční nápad, ale chtělo by to něco většího. Vymyslí benefiční akci na záchranu divadla, kde vystoupí kouzelník, malé baletky a hlavní číslo je Lisa Minnelli. Jenže nakonec dopadne všechno úplně jinak.

Otázka, proč Bill odkázal divadlo těmto ženám, je zcela nasnadě. Chtěl, aby bylo divadlo ve správných rukou, ale spíše než o záchranu divadla mu šlo o to, aby se ženy vzájemně pochopily, sblížily a hlavně si odpustily.

Tato situací komedie byla vcelku dobrá, lidé se smáli, oživením hry byl kostým reklamního kuře, ale kdo se pod kostýmem skrýval, to nikdo neví.

Brian Friel - Léčitel (Divadlo SoLiTeater)
foto: DS Kroměříž
Brian Friel je irský spisovatel a divadelní režisér. Je znám svou dramatickou tvorbou. Inscenace Léčitel vznikla v roce 1979. Příběh vypráví o nepříliš úspěšném léčiteli Franku Hardym, který se vrací domů do Irska. Doprovází ho jeho manželka Grace, alkoholička, je tímto životem unavená, opustila svou rodinu, pohodlí, jenom aby mohla být s Frankem. Jejich věrným přítelem je Teddy, manažer, který s nimi cestuje již dvacet let.

Původně byla hra  plná monologů, ale režisér text upravil tak, aby se postavy ve vyprávění pravidelně střídaly. Hra je filosofická, poskytuje zamyšlení nad životem, štěstím i zklamáním.

Při příchodu do sálu čekalo diváky překvapení - celá hra se odehrávala v hledišti, takže lidé, kteří přišli pozdě a nenašli volná místa v předních řadách, prakticky nic neviděli. Představitelé hry se hájili tím, že jsou zvyklí maximálně na tři řady, ne na deset. Pro mě osobně byla hra velmi zvláštní, možná příliš filozofická, smutná a tragická s koncem, který vlastně zůstává otevřený a diváci si některé věci musí domyslet sami.

Christopher Hampton - Nebezpečné známosti (DS Jiří Poděbrady)
foto: DS Kroměříž
Choderlos de Laclos napsal Nebezpečné známosti v roce 1782, ale kniha, potažmo film či divadlo je nesmrtelné, neustále se hraje. Christopher Hampton knihu převedl do divadelního světa. DS Jiří Poděbrady hru nastudoval a v listopadu 2013 měla hra premiéru.

Klasický příběh o lásce, intrikách, vášni nás zavádí do vyšší společnosti. Markýza je intrikářská a sleduje své vlastní cíle, má všechny muže omotané kolem prstu. Jedním z nich je i Valmont, který nenechá žádnou ženskou sukni na pokoji. Ale i na něj jednou dojde, stejně tak na Markýzu.

Představení se mi líbilo asi nejvíce z celého festivalu. Klasiku mám moc ráda, Nebezpečné známosti jsem četla i viděla a příběh mě opravdu zaujal. Co se mi opravdu líbilo, byly kulisy v bílém provedení s červenou pohovkou jako dominantou. Z postav jsem si oblíbila samotnou Markýzu a její eleganci, její nenaplněnou lásku k Valmontovi, ale i její hrdost.

Martin Sítek - Věnek a Vladimír: V Háji (DS Břetislav)
foto: DS Kroměříž
Závěrečná inscenace festivalu byla autorská hra Martina Sítka. Jedná se o komedii, kterou nastudovali herci z Divadelního souboru Břetislav.

V Háji se setkávají dva muži - vodák Věnek a rocker Vladimír, který je závislý na drogách. Dosti nesourodá dvojice, přesto však mají jedno společné. Jsou mrtví. Věnek se utopil a Vladimír se předávkoval. V Háji čekají, kam půjdou. Do pekla nebo do nebe? Avšak božský a ďáblův rozmar rozhodl, že hodný Věnek půjde do pekla, a sebevědomý, až drzý Vladimír do nebe. Co taková výměna duší provede s Bohem a Ďáblem? Byl to dobrý nápad nebo dost špatný vtip?

Trochu bláznivá komedie o tom, že by si člověk, respektive nadpozemské a podzemské bytosti neměly zahrávat s osudy ostatních lidí. Mohlo by se jim to dost krutě vymstít.