Před třemi lety jsem si vysnila jeden cíl - pracovat s knihami. Je jedno kde, klidně knihkupectví či knihovna. Srdcově nejblíže jsem měla ke knihovně, kde jsem začala pomáhat jako dobrovolník. Bez nějakých vyšších cílů, zkrátka proto, abych vyplnila čas, když jsem byla bez práce. Postupně jsem ke knihovně získala úzký vztah, zbožňovala jsem tu chvíli, kdy jsem měla vyjít po schodech nahoru a rozhlédnout se po oddělení a vdechnout vůni tisíců knih. Každý knihomol vám potvrdí, že vstupy do těchto prostor a knihkupectví se rovná droze.
Jak šel čas, napadalo mě, jaké by to bylo, kdybych tam pracovala - s knihami, s dětmi, povídala si s rodiči, vyhledávala informace o knihách. Navíc by mě tato práce i bavila.
Zkušenosti a přátelství
A já jsem čekala. Tři roky. Tři roky je docela dlouhá doba na to, abyste poznali, jestli na něco máte nebo ne. Práci knihovnice jsem si vyzkoušela, když jsem tam byla jako záskok za nemoc. Byla to naprosto jedinečná zkušenost, která se nedá ničím zaplatit. Trvalo to jenom měsíc, ale nikdy jsem se necítila tak skvěle jako tam.
A co víc. Kromě zkušeností jsem získala i dvě přítelkyně, se kterými jsem si rozuměla od samého začátku. Jedna byla v mém věku, jsme stejného znamení, trochu stejné povahy, obě introvertky. Druhá je starší, extrovertka, se smyslem pro humor, která nezkazí žádnou legraci, je to taková vrba, které se dalo cokoliv svěřit a ona poradila a pohladila po duši.
Po dvou letech urputného hledání zaměstnání jsem si konečně našla práci. Nebylo to nic moc, ale byla to práce a příjem do rozpočtu. Chodila jsem unavená, nadřená, pak se přidaly zdravotní potíže v podobě bolestí zad a nohou. Pak se mi naskytla ve stejném podniku jiná práce, na kterou jsem kývla. Taky to ovšem není ono. Jediné pozitivum je, že přicházím do styku s lidmi, s kterými si ráda povykládám. Ale to je asi vše.
Nástupem do zaměstnání však moje dobrovolnická činnost v knihovně poklesla. Mrzelo mě to. Štvalo mě to. Jak mám rozdělit čas mezi práci, děti a knihovnu? Bohužel, knihovna v tomto případě musela jít stranou, nedalo se to jinak udělat.
Neuskutečnitelná příležitost
A pak ta příležitost přišla, mohl se mi konečně naplnit sen. Jenže se objevila překážka. V podobě rozdělení pozice na dvě. Na zkrácený úvazek. A nastalo velké dilema. Odejít ze současné práce a jít za svým snem, ale za polovinu peněz než mám v současném zaměstnání? Kdybych byla bez práce, neváhala bych ani vteřinu, šanci bych jistě měla, jak mi tvrdili. Jenže v mém případě zvítězilo finanční zajištění dětí a já si nemohla dovolit nosit domů málo peněz.
Svou situaci jsem oplakala. Oplakávám ji i teď, protože to hodně bolí a obávám se, že to jen tak rychle nepřejde. Možná přejde, ale to jenom v případě, že změním zaměstnání za práci, na kterou mám kvalifikaci, a to je administrativa. Ale kdy se mi to podaří, to opravdu nevím. Jen doufám, že to bude co nejdříve, protože jinak si zvyknu na to, že současnou práci mám jakžtakž jistou a nebude se mi chtít už zaměstnání měnit....
V poslední době do knihovny chodím nerada a s pocitem, že jsem přišla o dvě přítelkyně. První jsem od dubna neviděla a ani jsme si na facebooku nevyměnily žádnou zprávu. S druhou se v knihovně pozdravíme a tím to končí. I když za to ani jedna nemůže, naše kamarádství to narušilo. A vlastně si za to můžu sama tím, že nedokážu přenést přes srdce svou prohru a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Nechci končit svou zpověď příliš negativně. Každý jistě přišel o některé své sny a netrápí se tím jako já. Neumím házet věci za hlavu a neřešit to, trvá mi hodně dlouhou dobu, než přijmu něco, co se mi nepovedlo získat..
Život ale jde zkrátka dál se svými prohrami a výhrami a je jen a jenom na mě, jak se s jeho nástrahami dokážu vypořádat. Zatím se mi to však nedaří.
